NHL 13

Novinky, obrázky, videa…

Rayman: Raving Rabbids 2 – recenze

rvní díl Rayman: Raving Rabbits (73%) byl jednou z těch lepších startovních her pro Nintendo Wii. Nebyl sice dokonalý, ale díky obrovskému počtu miniher šlo určitě o jasnou volbu v prvních týdnech tehdy nové konzole. Některé hříčky vyčnívaly natolik, že se staly doslova legendárními – například hod krávou, na který doma i s mojí jinak hrami netknutou maminkou často vzpomínáme. Bylo tedy jen logické, že Ubisoft přesně po roce vypustil pokračování, nově jen pro Nintendo platformy, které minule byly nejpopulárnější.

Invaze
Tak jako nebyl příběh důležitý v jedničce, není nijak protěžován ani tentokrát. Naopak je reprezentován jen několika málo renderovanými filmečky. V nich se odehrává děsivá invaze žlutých ponorek do největších měst naší planety a vzápětí zběsilé řádění šílených králíků. Nicméně herní náplň není s příběhem v podstatě nijak spjata, snad jen rozdělením disciplín podle toho, na jakém kontinentě se odehrávají. Takže tu máme Evropu, Severní a Jižní Ameriku, Afriku a Asii. Kde začnete plnit svou raymanovskou povinnost zastavit králičí nájezdy, to je naprosto jedno.



Oproti jedničce jde o ještě větší zjednodušení. Každý výlet začínáte v cestovní kanceláři, kde si zvolíte, kam pojedete a následně se přesunete na daný kontinent. Jde to až tak daleko, že z odemčených miniher si můžete skládat zájezdy svoje a ty pak hrát stejným způsobem jako ty předpřipravené. Takže ve výsledku nejde ani tak o to, v jakém pořadí jednotlivé úrovně hrajete, ale jak dobře. Na druhou stranu si do vlastních výletů zařadíte jen ty minihry, které vás baví a ostatním dáte vale, což je oproti prvnímu dílu určitě krok vpřed. Další levely odemykáte jednoduše tak, že sérií miniher zakončíte s určitým skóre a tím zpřístupníte novou výzvu.

Mini-hry
Kupodivu jich je o patnáct méně než minule, tedy šedesát. Už tady začíná ryba trochu smrdět. Horší ale je, že spousta z nich je na jedno brdo, jen s trochu poupraveným ovládáním. Samozřejmě se najdou světlé výjimky, které jsou buď úplně nové nebo i přes svou neoriginalitu velmi zábavné. Příkladem budiž obsluhování dvou nenažranců, kterým nosíte stále větší a větší hamburgery a jemným nakláněním Wii-mote musíte zabránit jejich spadnutím na zem.

Další vcelku podařenou blbinkou je hra na flétnu, kdy si Wii-mote dáte před obličej a mačkáta tlačítka ve správném pořadí tak, abyste vylákali kobru z košíku. Velmi zábavné jsou pak minihry pro čtyři hráče, ve kterých chybějící živé oponenty nahrazuje počítač. Třeba americký fotbal, kdy se počítá čas, po který máte v držení míč. Ostatní se za vámi pomocí joysticku honí a zatřesením Wii-mote provedou bodycheck, míč vyrazí a zmocní se ho.


Her je sice poměrně dost, ale jak už jsem řekl, spousta jich je na jedno brdo. Například sedíte v kině a přiložením Wii-mote k uchu telefonujete. Když hlídač v sále rozsvítí, musíte dát mobil dolů a zkusit mačkáním tlačítka poslat zprávy ostatním. Tahle minihra má dva brášky. V jedné házíte na učitele otočeného k tabuli papírové koule, v druhé sedíte v práci a pokud se šéf nedívá, tak se houpete na židli a děláte různé jiné vylomeniny.

Úroveň s telefonováním v kině sice není nudná, nicméně jestliže se znovu a znovu opakuje v jiných podobách, prohnilost se v rybě rozlézá. V podobném duchu jsou to pak různé závodní hry (zatáčíte pomocí naklánění Wii-mote), běhací/plavací (zběsile mácháte oběma rukama), zapamatovávací a další. Ne že by se autoři nesnažili, ale práci si rozhodně usnadnili, jak jen to šlo. Na první zahrání je většina miniher sice úžasná díky originálnímu nápadu, ale podruhé už k nim nic moc netáhne.

A zase střílení a zase tančení
Aby byl první díl vykuchán do poslední kostičky, vrací se i úrovně se střílením záchodových zvonů a taneční variace. I když tentokrát se sice netrsá, ale v kapele hraje na různé nástroje. Ovládání je úplně stejné jako minule u tančení, tedy trefit se švihnutím Wii-mote a nunchaku do rytmu, případně v klidnějších pasážích předvést nějaké divadlo pro diváky pomocí točení ovladači, tak jak je nám předváděno na obrazovce. A přestože jde o sprostě okopírované úrovně z minula, je hraní v kapele opět asi tím nejzábavnějším, co Rayman nabízí. Hlavně pro jednoho hráče, protože můžete pilovat dokonalé provedení skladby a nahrávat rekordy, tak jako v Mario&Sonic at Olympic Games, pomocí WiiConnect24 na internet.

A naneštěstí jsou opět střílecí vsuvky naopak tím nejnudnějším. Problém je zejména v tom, že se hraje jen o body a vy nemůžete zemřít. Když vás zasáhne střela od některého ze stovek králíků, tak se bohužel pouze odečtou body, ale pokračujete dál. Měl jsem sílu si zahrát jen tři tyto úrovně a přestože je jejich grafické zpracování doslova věrné realitě a Crysis by mohla jen závidět, herní náplň je řídká jako saharská rybí polévka.

Králíků je na obrazovce v jeden moment mnoho, všude jsou různé klamné cíle, ale přesto je střílení nechutně rozvláčné a o akčnosti nemůže být řeč. Vrátím-li se k oné grafice, autoři to dokázali díky zdigitalizování filmu ze skutečných lokací, například v pařížském parku nebo v New Yorku. Ve těchto reálných lokacích se pak pohybují vaše terče. Ačkoliv je řemeslné provedení střílečky naprosto dokonalé, včetně překážek zastavujících vaše střely, zábavnost mi připadala tragická.

Zpracování
Zřejmě kvůli rychlokvašné povaze této hry musím pohanit zpracování. Stylově jde sice o jednu z nejlépe provedených her. Jednotlivé úrovně jsou dobře vymyšlené, se spoustou humoru, ale grafika je jinak tristní. Všechny objekty jsou příšerně zoubkaté a celá hra vypadá jako když běží v rozlišení 320×200. S hratelností to sice nemá nic společného, ale grafika tohoto ražení už není v kurzu pěkných pár let. S tím kontrastují zmíněné střílecí levely, které jsou opravdu mistrně zvládnuté.


další obrázky v naší galerii

Hudba zní pouze při hrání v kapele a vesměs jde o známé pecky osmdesátých let. Zvukové efekty pak sestávají z králíčího řevu: „bwaaha, bwaahaha“ a ruzných ambietních efektů doplňujících danou úroveň.

Využití WiiConnect24 je bezproblémové, ale opět zamrzí, že je schopností internetu využito jen nahráváním výsledků do tabulky nejlepších výkonů. Když už nám autoři nedovolili přímo soupeřit s ostatními hráči, mohli jsme aspoň mít možnost posílat záznamy povedených her lidem ve Friend listu. Škoda. Poslední bodíky dolů strhávám za nutnost vlastnit jeden Wii-mote na jednoho hráče. Proč si nemohu s kamarády ovladače jednoduše předávat?


Zdroj: Tiscali Games

Share and Enjoy:
  • Print
  • email
  • PDF
  • Add to favorites
  • del.icio.us
  • Digg
  • Facebook
  • Google Bookmarks
  • LinkedIn
  • Twitter

Žádné komentáře na “Rayman: Raving Rabbids 2 – recenze”

Napsat komentář